Tiskové zprávy

Velehrad - 05.06.2020
Hejtmanství se trapně vykrucuje, ale Dům milosrdenství - Vincentinum, zrušilo!

Hejtmanství se trapně vykrucuje, ale Dům milosrdenství - Vincentinum, zrušilo!

Jelikož se v posledních dnech doslova strhla bitva o interpretaci usnesení Zastupitelstva ZK, zda dochází, či nedochází ke zrušení Domova pro zdravotně postižené Vincentinum na Velehradě, rozhodl jsem se zveřejnit zásadní  dokumenty, které se tohoto tématu týkají a  které usvědčují současné krajské funkcionáře z manipulací s fakty a kteří se snaží skutečnou podstatu problému skrýt. Rovněž zveřejňuji můj komentář na Facebooku, který způsobil doslova lavinu zájmu občanů, kteří se o aktuální dění na Velehradě zajímají.

Nechám na každém z Vás, abyste  si sami udělali  vlastní obrázek o faktech, které hýbou současným veřejným míněním…

-----------------------------------------------------------------------------------------

Zkáza Vincentina - ústavu pro zdravotně postižené na Velehradě je dokonána! 
 
Jsou zprávy, které se mi nepíšou lehce a právě tato mezi ně patří. 
 
Chci na začátku tohoto smutného příběhu nejdříve připomenout, že cisterciáci poskytovali v rámci svého působení na Velehradě již od 13. století n.l. útočiště nemocným a slabým lidem, a to ve zdejším na Moravě prvním založeném klášteře. 
 
Z novodobější historie velehradského kláštera stojí za zmínku minulé století, kdy došlo k přestěhování chovanců z Prahy - Břevnova právě na Velehrad. Zde byli tito chovanci v ústavní péči sester řádu svatého Karla Boromejského s názvem Vincentinum- dům milosrdenství  Z vůle komunistické moci nejdříve soudruzi násilně vyhnali a internovali jezuity z kláštera na Velehradě a na jejich místo pak v roce 1952 nastěhovali právě chovance z Břevnovského kláštera, kteří zde, aniž by se je někdo na to ptal, získali svůj nový domov a přinesli sem i svůj název “Vincentinum-dům milosrdenství”, který funguje do současnosti. 
 
Pomoc bližním, kteří potřebují pomoc, se zkrátka za velehradskými klášterními zdmi odehrává po celá staletí. Vykonávají jí především lidé oddaní Bohu, kteří činí dobrodiní pro Ty, kteří milosrdnou pomoc potřebují. 
 
Uživatelé zdejšího ústavu však vůbec netuší, že v současné době (a pod rouškou sociálního inženýrství zřejmě pomatených krajských politiků a úředníků) mají být z tohoto jejich krásného a oblíbeného domova vytrženi či přestěhováni do jiných krajských domovů, čímž ztratí jedinečné pouto k tomuto místu i lidem, kteří o ně s láskou a pokorou každým dnem pečují. Dokáží si vůbec tito nezodpovědní „sociální inženýři“ uvědomit, jaké dopady na psychiku zdravotně postižených mají jejich neuvážená rozhodnutí a jak se to může projevit v jejich zdravotním stavu?
 
Chce se mi křičet, bouchám pěstmi vztekem a zároveň utírám své zvlhlé oči... 
 
Říkám si PROČ? Proč to dělají? Proč ničí to, co naši předci vytvořili, o co po mnoho generací pečovali, a na co jsme rádi navázali? Proč ničí to, co dobře funguje? Ti kteří naši pomoc přijímají a potřebují – tedy ústavní chovanci jsou přece ve Vincentinu nadmíru spokojeni, a to je ta nejpodstatnější věc. 
Proč se takovýmto způsobem dehonestuje úcta k posvátnému klášteru na Velehradě? Proč se nebere v potaz zdejší génius loci? Proč se ničí zavedené klášterní milosrdenství, které je s Velehradem propojeno stovky let? Proč musíme v přímém přenosu pozorovat plíživou a postupnou zkázu těchto významných západních civilizačních hodnot?!
 
Zlínský kraj se zkrátka rozhodl a BASTA!
 
Korunu všemu hejtmanství nasadilo tím, že nechalo propustit dlouhodobou vedoucí Vincentina Mgr. Milenu Marečkovou. Ta zde dlouhých třicet let pracovala a snažila se svým velehradským zdravotně postiženým občanům pomáhat. Vytvářela pro ně společně se svými spolupracovníky teplo skutečného domova.  Jenže už je prý pro hejtmanství “NADBYTEČNÁ”. Hlavním důvodem bude zřejmě fakt, že se nemohla a nechtěla smířit se sociálním inženýrstvím, které jí hejtmanství naordinovalo. 
 
Děkuji veřejně paní Marečkové za její práci a za její aktivní život, který z velké části obětovala velehradskému Vincentinu. DĚKUJI! Děkuji mnohokrát, Mileno. 
 
Ať se stydí všichni „mocní“, kteří tento ponižující ortel nad Vincentinem a jeho lidmi ve službě i v péči vynesli. 
 
Veřejně prohlašuji, že budu-li mít v budoucnosti dostatek sil a příslušný vliv, toto nekompetentní, nelidské a zcela pomýlené rozhodnutí Zlínského kraje napravím, a to v souladu s přáním zdravotně postižených uživatelů i pracovníků, kteří zde o ně obětavě pečují.

Soubory ke stažení


Úvodem

Pokud bych měl popsat příběh mého života, jeho podstatná část se bude točit kolem slov "aktivní cesta".

Za prvé-původní profesí jsem stavař se specializací na dopravní infrastrukturu.

Za druhé-stavbám cest jsem zasvětil značnou část profesního života.

A za třetí-vždy se snažím najít cestu, která spolehlivě vede k cíli. Mým dlouhodobým velkým cílem je, aby naše část Moravy ztratila nálepku regionu v pohraničí, aby se hospodářsky pozvedla a byla pak stabilní i v nejistých ekonomických dobách, zdejší lidé měli dobré výplaty, lépe se jim cestovalo za prací, do škol, k lékaři, za kulturou…

A důležitou cestou k tomuto cíli je také kvalitní dopravní infrastruktura – o tom jsem byl vždy pevně přesvědčen. Jako stavař i jako zvolený zastupitel.

Kontinuálně i dnes, především z pozice předsedy Sdružení pro rozvoj dopravní infrastruktury na Moravě, dělám pro její rozvoj vše, co umím. A myslím, že jsou za námi vidět mnohé výsledky i když bych si představoval znatelnější pokrok při budování páteřní dálniční sítě v ČR. Nechci však stát jenom v koutě a útrpně přihlížet, jak nám hází klacky pod nohy několik osamocených aktivistů, nebo musíme překonávat nesmyslně nastavené byrokratické bariéry a vedle toho poslouchat soustavné mudrování rozpačitých vládnoucích elit.

Musíme prostě udělat mnohem víc, co je k rozvoji našeho regionu skutečně potřeba a zmobilizovat k tomu i širokou občanskou podporu.. Věřím, že se svou vizí našeho regionu, jako dobré adresy pro život nejsem sám. Proto jsem otevřen všem podnětům od vás všech, kteří sledují stejný cíl. Společně udělejme pro náš region pořádný kus práce. Protože je náš.

Libor Lukáš
(lukaszlin21@gmail.com)